„Kdybyste dnes zemřeli, stáli byste...“

„Kdybyste dnes zemřeli, stáli byste před Bohem. Každý z nás by chtěl jít do nebe. Řekněte důvody: proč by vás tam měl Bůh vzít?“ Tak se nedávno zeptal jeden profesor na bostonské univerzitě svých studentů. A jejich odpovědi?  Mnozí začali vyjmenovávat své dobré skutky za posledních 14 dní. Málokdo řekl: „Bože, prosím, vezmi mne do nebe kvůli Kristu, kvůli Jeho smrti a vzkříšení.“ Ano, to je ta správná odpověď![1]

Řada katolíků je mylně přesvědčena o tom, že to, jestli se dostanou do nebe, anebo ne, záleží čistě a především na jejich lidském snažení – na tom, kolik udělají dobrých skutků, na množství modliteb, apod.

Ale k čemu by nám bylo naše úsilí, kdyby za nás Ježíš nezemřel a nevstal z mrtvých? Kdyby za nás Ježíš nezemřel a nevstal z mrtvých, tak bychom stejně žili všichni po smrti v pekle – daleko od Boha.

A tak to, že máme možnost se do nebe po smrti dostat, to je především Boží dar – je to díky Kristu. Pak teprve přichází naše snažení, naše dobré skutky, naše modlitby, to, jak žijeme. To samozřejmě má váhu, záleží na tom!

Mluvil jsem kdysi s jedním mužem. Řekl mi: „Otče, já jsem velice věřící člověk. Otče, celá naše rodina byla vždycky hluboce věřící.“ Chvíli jsem tak toho člověka poslouchal a pak jsem mu položil otázku: „Vážený pane, a jak se ta Vaše víra projevuje?“

To, že věřím v Boha, se přece musí nějak projevit!

Mnozí z Vás jste vdané nebo ženatí. To, že máte rádi svého manžela nebo manželku, to má ve Vašich životech konkrétní dopady. Zajímáte se o toho druhého, modlíte se za něj, staráte se o hmotné zajištění rodiny, když jste na nějakou dobu odloučeni – např. kvůli práci – tak si zavoláte, kupujete si dárky, pamatujete na narozeniny a svátek toho druhého…

A teď otázka: Když věřím v Boha – když věřím, že Bůh je, že mne má rád, že za mne zemřel na kříži… To by mělo mít praktické a konkrétní dopady v mém každodenním životě!

Proto se snažíme Boha poznávat, hovořit s ním… Proto přicházíme každou neděli na mši svatou… Proto přicházíme ke svátosti smíření… Proto Ho přijímáme ve svatém přijímání… Proto čteme Bibli… Proto hledáme, co se Mu líbí a snažíme se dělat, co Mu na očích vidíme…

Vrátím se ještě k tomu mému setkání s mužem, který tak zdůrazňoval, že je velice věřící.

Jak se doma modlil se svou ženou a s dětmi, nevím, jak často společně doma četli Bibli, netuším, nemám ponětí, jak moc se vzdělával ve svém křesťanském životě, jak se postil… Ale za celou dobu, co jsem v té farnosti žil, jsem toho pána viděl na mši svaté všeho všudy jen jednou. Na adoraci ve farnosti jsem ho neviděl nikdy… O dění ve farnosti se ten muž vůbec nezajímal.

Nesoudím toho pána, ale kladu si otázku: Jaká je víra tohoto muže? Může taková víra ohromit někoho nevěřícího do té míry, že by třeba požádal o křest? V čem se život toho muže liší od života nevěřících?

V tomto týdnu máme prožít Popeleční středu. Ten den začíná postní doba, čas čtyřiceti dnů, kdy více pamatuje na Kristovo utrpení – na Ježíšovy bolesti námi způsobené.

Popeleční středa je dnem přísného postu. Máme si odepřít maso a masité pokrmy. „Půst dovoluje jen jedno jídlo za den, nezakazuje se menší posilnění ráno a večer.“[2]

Je dobré připomenout, že po celou postní dobu se máme postit – každý den.[3] Pro inspiraci - například:

• se můžeme zúčastnit mše svaté,
• nebo se pomodlit křížovou cestu,
• nebo se pomodlit bolestný růženec,
• nebo můžeme číst Bibli,
• nebo se zříci masa a masitých pokrmů,
• nebo lze navštívit nějakého nemocného člověka a konkrétně mu pomoci,
• nebo navštívit hřbitov a pomodlit se tam za zemřelé,
• nebo hmotně pomoci chudým,
• nebo si odříct dívání se na televizi,
• nebo si odepřít kouření a alkoholické nápoje.[4]

Za čtyřicet dní se toho dá mnoho udělat. Dá se udělat spousta fyzické práce, můžeme udělat i pořádný kus práce na sobě.

Přeji Vám i sobě, aby se nám čas postní doby nevytratil jako voda mezi prsty, ale abychom každý den získali něco krásného pro Boha i pro sebe.