Můj jediný syn se nechal pokřtít!

Rabín, kterého přemohl Kristus – to je název knihy spisovatelky Judith Cabaud [kabo]. Autorka ve svém díle líčí nádherný životní příběh muže Eugenia Zolli, hlavního římského rabína za druhé světové války.[1]

Zolli se narodil na konci 19. stol. v židovské rodině v Polsku. Odmalička četl denně Bibli a vystudoval na rabína. Nakonec však došel k závěru, že Nový zákon je naprosto logickým pokračováním Starého zákona.

„V Římě ho nacistická okupace donutí skrývat se a hledat pro svou obec pomoc ve Vatikánu. Po osvobození věčného města v roce 1944 se mu na svátek Yom Kippur v synagoze na břehu Tibery zjevuje Kristus a žádá ho, aby jej následoval. Zolli ve věku šedesáti pěti let odstoupí z funkce, požádá o křest a stane se katolíkem.“[2]

Pro mnohé se tak stává vzorem hledání pravdy.

Dnešní první čtení vypráví o Abrámovi. Je to ten Abrám, kterého sám Bůh později přejmenoval na Abraháma.[3] Víme, že Abrám byl původem Sumer a žil asi před čtyřmi tisíci lety na území dnešního Iráku jako pastýř. Dnes je Abrahám považován za praotce všech židů a křesťanů.

Ale jak to vlastně začalo? Abrám žil svůj normální život. Pásl svá stáda ovcí na březích řek Eufrat a Tigris. A pak… Jednoho dne k Abrámovi promluvil Bůh. „Opusť svou zemi […]. Udělám z tebe velký národ, požehnám ti, oslavím tvé jméno; buď požehnáním…“[4]

Jinými slovy: Abrám dostal od Boha zaslíbení. A poněvadž Abrám Bohu uvěřil, spolehl se na Něj, bezmezně Mu důvěřoval a zařídil věci ve svém životě podle Božích přání, tak Boží zaslíbení získal.

Stejné zaslíbení pak dostává Abrahámův syn Izák a poté i Izákův potomek Jakub. Domovem Izraelitů se stala země zaslíbená. A i dnešní židé – „Abrahámovy děti“ – jsou dědici zaslíbení, která dal Bůh jejich předkům, ovšem pod podmínkou, že Ho budou poslouchat, a že budou žít tak, jak Bůh chce (Dt 30,19).[5]

Papežská biblická komise v jednom svém dokumentu píše: „Nový zákon nikdy nezpochybňuje platnost zaslíbení daného Abrahámovi.“[6]

Ježíš je v Matoušově evangeliu představen jako syn Abrahámův. „Být Abrahámovým synem nebo dcerou (Lk 13,16; 19,9) znamená velkou důstojnost.“[7] Ale už kázání Jana Křtitele zpochybňuje význam rodového pouta s Abrahámem.

Líbí se mi jedna židovská anekdota; jejím autorem je údajně česko-židovský spisovatel Karel Poláček – ten, který napsal také např. knihu Bylo nás pět nebo Muži v offsidu…

Přiběhne Roubíček za Kohnem a už dálky volá: „Kohn, Kohn, představěj si, co se mi přihodilo. Můj jediný syn se nechal pokřtít!“
A Kohn říká: „Mě to budou povídat, můj jedinej syn se taky nechal pokřtít, hrůza. Musíme za rabbim, ať poradí.“
Tak utíkají za rabínem a volají: „Rabbi, rabbi, naši jediní synové se nechali pokřtít!“
A rabbi na to: „Mě to budou povídat, můj jediný syn - syn rabína se taky nechal pokřtít, ta ostuda!!!“
Tak chvíli naříkají, rvou si vousy a volají k Hospodinu: „Hospodine, Otče Izraele, naši synové se nechali pokřtít!“
A z nebe se ozve: „Mě to budou povídat...“[8]

Podle Jana Křtitele  pocházet od Abraháma podle těla nestačí, „a není to dokonce ani nutné (Mt 3,9; Lk 3,8). Ježíš prohlašuje, že pohané zaujmou místo u stolu s Abrahámem, kdežto synové Království [tedy židé] budou vyhnáni ven (Mt 8,11-12; Lk 13,28-29).

Toto téma však prohlubuje zejména apoštol Pavel. Galaťanům, kteří se snaží díky obřízce vstoupit do rodiny praotců, aby měli právo na slíbené dědictví, Pavel dokazuje, že obřízka vůbec není nutná, neboť rozhodující je víra v Krista. Vírou se člověk stává Abrahámovým synem (Gal 3,7), protože Kristus je jeho privilegovaným potomkem (3,16)…“[9]

Bible je plná Božích zaslíbení. Údajně jich je tam téměř dva tisíce.[10] Mnohá z nich jsou určená i nám osobně – lidem 21. století – Vám, i mně. Stačí otevřít, číst a žít:-)

Nebudu se Vás ptát, jestli věříte v Boha. Ale každý si položme otázku: Věřím Bohu? Spoléhám se na Něj? Důvěřuji mu bezmezně – tak, jako Abrahám, anebo rabín Eugenio Zolli? Zařizuji věci ve svém životě podle přání Boha – tak, abych získal Boží zaslíbení?