„Otče, vy držíte dietu?“ „Ne, já...“

Měl jsem dnes dopoledne krásný telefonát. Volal mi kamarád, řeckokatolický kněz, původem Ukrajinec, který ale v současné době působí v Česku a má na starosti skupinu řeckokatolíků v naší republice. Asi půl hodiny jsme spolu hovořili o postní době, o postu, o tom, jak vypadá půst u řeckokatolíků a u nás – římskokatolíků.

Jen na okraj: Řeckokatolíci z našeho pohledu mají platné všechny svátosti, jejich mše svatá je pro nás stejně platná i hodnotná, jako ta naše; řeckokatolíci jsou také poslušni Svatému otci jako nástupci svatého apoštola Petra. Přesto: Řeckokatoličtí kněží se mohou ženit. Dalším rozdílem je třeba jejich mše svatá, která vypadá úplně jinak, než ta naše.

V řeckokatolické církvi začíná „Velký půst“ po Syropostní neděli, letos je to od pondělí 7. března a trvá šest týdnů až po pátek před Květnou nedělí.[1] Řeckokatolický půst je také oproti tomu našemu přísnější.

Jaké pocity u nás vzbuzuje slovo půst? Negativní? Nebo se postíme rádi? Anebo půst respektujeme a dodržujeme proto, že „se to má“?

Jednou v pátek jsem se postil a jedna paní-katolička se mě zeptala: „Otče, vy držíte dietu?“ „Ne, já se postím!“ odpověděl jsem. Nepleteme si půst s dietou nebo dokonce s hladovkou? Opravdový křesťanský půst nemá žádnou souvislost s hladovkou nebo s dietou!

Zmíněný kamarád mi vyprávěl, jak jednou prožil jejich šest týdnů Velkého postu před Velikonocemi. Celých šest týdnů nejedl maso, masité pokrmy, ani mléčné výrobky. Navíc od pondělí do pátku jedl jen chléb, čaj a nějaké drobnosti. Sytější stravu měl pouze o sobotách a nedělích. Vyprávěl, jak se tímto šestitýdenním postem krásně očistil a osvobodil, vnímal, že je jaksi „bohatší“.

Sám mám tuto zkušenost, i když tak přísný půst jsem nikdy neprožil. Věřím, že i Vy máme tuto zkušenost.

To je vlastně smysl postu – vnitřně se očistit a osvobodit. To nás přiblíží Bohu. Nepostíme se tedy proto, abychom ubrali na váze, ale proto, abychom byli blíž Bohu.

Jsou lidé, kteří smysl postu v životě nepochopí. Vzpomínám na jednu skupinu lidí, kteří čekali až skončí Popeleční středa – čekali až do půlnoci – a úderem dvanácté šli do ledničky a vzali útokem salám, paštiky a další jídlo. S přeplněným břichem šli spát… Takoví lidé nic nepochopili.

Zmíněný kamarád mi říkal, že má dojem, že nám tady v Česku, když někdo něco nařídí, tak to vnímáme jako něco špatného. Bohužel to tak vnímají i někteří čeští katolíci: když církev něco nařídí, tak je to špatné.

Půst je ale přece dobrá věc! Ale až když člověk přijme půst za „svůj“, tak pak mu to dojde, jaksi mu „docvakne“, že půst smysl má. Potom člověk objevuje krásu postu.

Vzpomeňme také na evangelium. V Matoušově evangeliu, v 17. kapitole čteme, jak Kristovi učedníci nemohli uzdravit jednoho člověka. A co říká Ježíš? „Takový duch nevyjde jinak, než modlitbou a postem.“[2] To znamená: některé věci v našem životě mohou dopadnout dobře, jen když se za ně budeme modlit a také postit. Při té příležitosti si připomeňme, že i Kristus se postil. Ohlédneme-li se do historie, zjistíme, že dříve v naší církvi bylo mnohem více postů. Dnes je postní praxe mnohými dost přehlížena.

Závěrem:

• Postem nebojujeme proti tělu, ale pro tělo – tedy: abychom tělo získali znovu pro sebe a pro Pána.
• Tělesný půst je předstupeň postu duchovního.
• Postní dobou se připravujeme na Velikonoce. Jaké naše Velikonoce budou, to do velké míry závisí na naší postní přípravě.

Rád bych uzavřel modlitbou z liturgie Popeleční středy: „Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst, kterým zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro…“[3]