Zvonek... Otevřu... a ve dveřích Ježíš!

Dlouhé evangelium (Jan 4, 5-42)… Zamýšleli jsme se nad ním už ve středu - ve společenství některých z Vás, kteří se scházíte co 14 dní ve společenství manželů a manželek. Při čtení výkladů a komentářů k tomu evangeliu jsme zjistili, kolik zajímavostí se skrývá za tím textem.

Tak například… slyšeli jsme: „Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak (jak byl) – u […] studny. Bylo kolem poledne.“[1]

Nám to tak nepřipadne, ale v Ježíšově době, aby člověk šel a unavený, aby si okolo poledne – v tom největším horku – sedl a odpočíval na místě, kde není stín – to byla tak nesamozřejmá věc!

Další zvláštnost: Ježíš mluví se ženou. My muži hovoříme běžně se ženami, ale v Ježíšově době např. židovští rabíni – ti se varovali veřejného hovoru se ženami, i kdyby to byla jen vlastní manželka.[2]

Ale kdyby Kristus hovořil aspoň se Židovkou! Ježíš mluví se Samaritánkou. Přitom Židé v Ježíšově době Samaritány na smrt nenáviděli.[3] Mohli bychom pokračovat…

Ježíš se chová jinak. Ukazuje jiný styl života. To by nemělo křesťanovi uniknout. My, katoličtí křesťané, bychom se měli od Krista učit – jak jednat v jednotlivých situacích.

Mimochodem: To společenství, kde se scházíme co 14 dní s manžely, to je bezva věc. Vždycky uvaříme nějaký čaj, nebo kafe, popovídáme, co nového, probereme nějaké zajímavé téma, krátce se pomodlíme a jdeme domů. Kdyby snad měl někdo z Vás zájem chodit do takového společenství, řekněte mně. Bylo by krásné, kdyby vzniklo další takové společenství.

Ještě jednu zajímavost z dnešního evangelia: Vzpomeňme na Matoušovo evangelium, na osmou kapitolu. Tam se píše o tom, jak Ježíš uzdravil dva posedlé muže. Kristus tam tehdy poslal zlé duchy do stáda vepřů. A tam židé Krista prosili, aby od nich odešel pryč. V evangeliu, které jsme dnes slyšeli, čteme, že Samaritáni prosí Ježíše, aby u nich zůstal. Jaký paradox! Vyvolený národ prosí svého Mesiáše, aby zmizel – nejpozději ihned – a Samaritáni, kterými židé pohrdali a nenáviděli je – by byli rádi, kdyby se u nich Ježíš zdržel.

Kdyby Kristus dnes před polednem zaklepal na dveře Vašeho domu nebo bytu – jaká by byla první reakce? Ježíši, jé, to je super, žes došel, pojď dál!? Anebo: Kriste, promiň, ale dneska na Tebe fakt nemám čas! Však jsem byl dneska na mši – to Ti nestačilo?

Pozvali byste Ježíše dál? Byli byste rádi, kdyby se zdržel třeba dva dny, jako v Samaří? Myslím, že taková návštěva by v našich domácnostech mnohé změnila.

A vůbec: Pustili bychom Krista do všech místností našeho domu nebo bytu? Buďme připraveni na to, že Kristus na nás bude milý, že s námi bude hovořit hezky – jako se Samaritánkou u studny. Možná nás i za něco pochválí…

V setkání se Samaritánkou ale došlo i na citlivé věci… manželství, vztahy.

Buďme připraveni na to, že Kristus nám navrhne některé předměty z našeho domu vyhodit do popelnice. U někoho to možná budou počítačové hry, u někoho přípojka k internetu, u jiného televize. U někoho to budou některé DVD-disky, u jiného třeba antikoncepce… Ježíš nám jistě taktně připomene, abychom tyto věci zlikvidovali ekologicky:-)

Kristus, pokud si Ho připustíme blíž, nám bude mluvit do všeho.

Ještě snad jedno upozornění: Pokud Krista pustíme k nám domů, buďme připraveni, že nás bude žádat, abychom Mu půjčili svou Bibli, možná i Kancionál. Bude se jistě rozhlížet, zda v našem domě najde kříž, kropenku se svěcenou vodou anebo obraz své Maminky…

Byl jsem včera v Praze na Pochodu pro život[4]. Jel jsem se skupinou mladých z uhersko-hradišťského děkanátu vlakem ze Starého Města u Uherského Hradiště. Při zpáteční cestě jedno z děvčat z naší skupinky poprosilo, jestli někdo nemá na půjčení Bibli – že by si v ní ráda chvíli četla. Během pár vteřin jí asi 3 mladí nabídli svou Bibli – byl to malý Nový zákon v kapesním vydání. Říkal jsem si: To je paráda! V tu chvíli by tito mladí zahanbili mnohé dospělé katolíky.

Svatý Mikuláš z Flüe se modlil: „Můj Pane a můj Bože, vezmi mi to, co mě od Tebe vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, dej mi to, co mě přivádí k Tobě. Můj Pane a můj Bože, odpoutej mě od sebe sama, abych Ti zcela patřil.“[5]

Ano, věřit v Boha a milovat Ho celým svým bytím má pro náš život nedozírné následky[6]… anebo: mělo by mít – v konkrétním a v praktickém životě.

Ještě jednu věc chci zmínit. Když jsem byl mladší, několikrát jsem odjel na prázdniny do Rakouska, abych se tam procvičil v němčině. Asi po měsíci jsem si říkal, že bych měl zajít ke svátosti smíření – vyzpovídat se. Sedl jsem ke stolu, sepsal své hříchy na papír, přeložil jsem je do němčiny a vyrazil do kostela. První věta, kterou jsem ve zpovědnici řekl, byla: „Otče, promiňte, neumím dobře německy.“ A pak jsem začal, jak je zvykem. Bylo super, že ten kněz během mého dlouhého vyznání neusnul:-) a že trpělivě přečkal i mou hroznou němčinu, plnou chyb.

Po vyznání hříchů mi ten kněz podal obrázek Krista s nápisem: „Ježíši, důvěřuji Ti!“. Na druhé straně byl text Korunky k Božímu milosrdenství – od sv. Faustyny Kowalské. A řekl mi: „To se pomodli.“ Tomu jsem rozuměl. Byl jsem za to moc rád.

„Ježíši, důvěřuji Ti!“ Nakolik důvěřuji Ježíši? Důvěřuji Bohu za všech okolností?

Je krásnou modlitbou třeba ráno – vstát a desetkrát nebo dvacetkrát opakovat tu větu: „Ježíši, důvěřuji Ti!“. Pak být pět minut potichu. Krásná modlitba!

Ježíš se do našeho domu nikdy nebude dobývat. Vždy jen slušně zazvoní anebo zaklepe. Když Ho odmítneme, půjde dál.

Když Ho pozveme dovnitř, jistě pak budeme muset ve svém životě něco změnit. To může být zpočátku i bolestné, ale výsledkem bude naše štěstí a radost:-)