Otče? Otče!

Matka Tereza z Kalkaty (+ r. 1997) toho během svého života mnoho nenapsala. Jeden z malých spisů, které po sobě zanechala, se jmenuje „Dopis knězi“. Píše v něm:

Sestry a bratři v naší řeholní společnosti pracují v mnoha různých zemích po celém světě. Všude, kam přijdeme, nacházíme lidi se stejnou obrovskou touhou - říkejme tomu hlad po lásce, hlad po slitování, hlad po Bohu - a tento hlad po Bohu může utišit jedině kněz tím, že jim dá Ježíše. Lidé očekávají, že skrze kněze přijde do jejich života pravá něha a láska Ježíšova. Potřebují kněze, aby jim zprostředkoval dotyk s vůní a milosrdenstvím Boží lásky.

Jeden mladý kněz mi vyprávěl, že se setkal s mužem, který už dlouho nebyl u zpovědi; v tom se něco v něm hnulo - přímo tam na ulici ho požádal „Otče, chci se vyzpovídat“. A tak na ulici - zpověď, udělení rozhřešení - taková krása. Ten muž odcházel úplně proměněný!  Co může dát kněz, nemůže dát nikdo jiný.

Pamatuji si, jak jsme před pár lety jely do Jemenu. Jemenský prezident mě požádal, abych do země poslala sestry. Odpověděla jsem, že to má velkou potíž, řekla jsem: „Dám vám sestry s podmínkou, že nám dovolíte mít s sebou kněze, protože bez Ježíše přijet nemůžeme.“ Znáte Jemen, není tu církev, nic. A povolili nám to. Jel s námi tedy kněz - a měli jsme oltář, byla mše svatá, svatostánek: byl tu Ježíš! A všechny ty roky předtím - nic. Nikdo jiný by tady takový hrozný nedostatek nemohl nahradit. Kněz nám dává eucharistii, bez kněze nemůžeme přijímat Ježíše ve svátosti. Ať je člověk jakkoli svatý, nemůže dávat Ježíše, pokud není kněz. Ať je to kdokoli, nemůže dát rozhřešení. To může jenom kněz. Jak tedy musí mít čisté srdce, jak čisté a neposkvrněné ruce, aby byl hoden říkat ta slova nad chlebem a přinášet nám Boží odpuštění.[1]

Tolik Matka Tereza z Kalkaty kněžím.

Téma kněžství spojuje dnešní první i druhé čtení a také evangelium. Ježíš v dnešních textech hovoří do duše učitelům Zákona a farizeům, tedy náboženským vůdcům židů.

Jistě by měl co vyčítat i nám, kněžím Jeho církve. Ano, jsme Jeho nehodnými služebníky.

Párkrát ve svém životě jsem zaslechl, jak si lidé ztěžovali na svého nového pana faráře. Nějak jim tak říkajíc „nesedl“. A protože jim „nesedl“, tak přestali chodit do kostela. Nemohl jsem tomu pochopit. Říkal jsem si: To, že do kostela chodili doteď, to tedy nebylo kvůli Pánu Bohu? To bylo kvůli předchozímu panu farářovi? Ale to je přece chyba!

Jistě, žádný kněz se nezavděčí všem. Jeden je takový, jiný makový… Každý je úplně jiný. Pokud mi tedy tento kněz nesedí, tak je ještě možné třeba chodit na mši svatou a ke svátosti smíření do vedlejší farnosti! Ale ne, že kvůli knězi pustím k vodě Pána Boha!

Jednou se mne jeden protestant zeptal, proč si jako kněz nechávám od lidí říkat „otče“, když vím, co na to téma říká Kristus. My jsme to slyšeli v dnešním evangeliu… Vy však si nedávejte říkat „mistr“, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno „otec“, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat „učitel“, jenom jeden je váš Učitel - Kristus. (Mt 23,8-10)

Dovolím si zde citovat myšlenky jednoho biblisty, odborníka na Písmo svaté. Ten ve svém komentáři Bible píše: Názvy „mistr“, „otec“, „učitel“ byly čestné tituly učených lidí. Samy o sobě nejsou špatné. Ježíš tady zakazuje ne ty názvy samy, ale ctižádostivé honění za nimi.[2]

Jistě někoho z Vás napadá jedna pasáž z Bible, konkrétně z listu apoštola Pavla křesťanům do Korintu. Svatý Pavel Korinťanům píše: Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v Kristu Ježíši. (1Kor 4,15)

Takže když kněze oslovujeme „otče“, neděláme nic nepatřičného. A můžeme toto označení nadále používat.

Někteří z Vás se přede mší svatou - po modlitbě růžence - modlíváte za kněze, také za svého kněze ve farnosti, tedy za mne konkrétně. Díky Vám za každou takovou modlitbu! Velmi je potřebuji. A prosím: neustávejte v nich! Modlete se za nás kněze, abychom byli takovými, jakými máme být!