"Vyděláš miliony!" "A pak?"

Jeden burzovní makléř stál na molu u jedné malé mexické rybářské vesničky a pozoroval, jak jedna rybářská loďka s místním rybářem na palubě přiráží k molu. Loďka byla plná obrovských tuňáků. Makléř pogratuloval rybáři k jeho bohatému úlovku a zeptal se ho, jakou dobu k tomu úlovku potřeboval. Mexičan odpověděl: „Jenom pár hodin. Šlo to rychle.“ Na to se jej makléř zeptal, proč tedy nezůstal na moři déle, aby ulovil ještě více ryb. Mexičan mu odpověděl, že mu tyto ryby stačí pro obživu celé jeho rodiny na celý týden.

Makléřovi to ale nestačilo a ptal se dál: „No ale co pak děláte zbytek dne?“ Mexický rybář odvětil: „Pořádně se ráno vyspím, pak si jdu trochu zachytat s prutem, hraju si s mými dětmi, po obědě si užiju siestu společně s mojí manželkou Marií, pak jdu na procházku do vesnice, dám si tam v hospůdce skleničku vína a zahraju si na kytaru s přáteli. Jak vidíte, mám naplněný život.“

Burzovní makléř namítnul: „Jsem absolventem Harvardské univerzity a mohl bych vám trochu pomoci. Měl byste delší dobu lovit ryby, nalovit jich víc a z výtěžku si koupit větší loď. S větší lodí a větší posádkou vylovíte příště více ryb a budete si moci postupně kupovat další lodě, až vám vznikne celá rybářská flotila. Potom - místo abyste ten úlovek prodával nějakému překupníkovi - můžete jej prodávat přímo do zpracovatelské fabriky a později můžete postavit nebo koupit vlastní fabriku na zpracování ryb. Můžete pak kontrolovat lovení, zpracování i prodej ryb. Všechno budete mít pod kontrolou. A můžete pak tuhle zapadlou vesnici opustit a přestěhovat se třeba do Mexico City, do Los Angeles nebo dokonce do New Yorku, odkud pak můžete celé vaše impérium řídit.“

Mexický rybář se nesměle zeptal: „A jak dlouho by to asi tak trvalo?“ Makléř odpověděl. „No asi tak 15 až 20 let.“ A Mexičan se ptá dál: „A co pak?“ Burzovní makléř se zasmál a pravil: „Pak přijde to nejlepší. Až bude na to doba zralá, můžete jít s vaším podnikem na burzu, jako akciová společnost. Vaše podíly prodáte a budete mooooc bohatý. Vyděláte na tom miliony.“

Mexičan nevěří: „Miliony? A pak?“ Makléř povídá: „Potom můžete přestat pracovat. Přestěhujete se do malebné rybářské vesničky na pobřeží, ráno se budete moci do sytosti vyspat, sem tam si jít zarybařit, hrát si s vašimi dětmi kdy se vám zachce, budete si užívat siesty s vaší paní, večer si dopřejete skleničku dobrého vína, půjdete si zahrát s kamarády na kytaru…“[1]

Proč jsme vlastně tady na Zemi? YouCat, katechismus pro mládež, který byl vydán v souvislosti se setkáním mládeže se Sv. otcem v Madridu, na tuto otázku odpovídá velmi krátce: „Na Zemi jsme proto, abychom poznávali a milovali Boha, abychom podle jeho vůle konali dobro a abychom jednoho dne došli do nebe.“[2] Hotovo.

Znáte hru „Člověče, nezlob se!“? Já rád vzpomínám, jak jsme ji doma hráli celá rodina. Pravidla jsou jasná - dostat se se všemi figurkami co nejdřív do domečku. Kdo je první, vyhrává. Na podobném principu fungují tisíce dalších her. A dovolím si říci: Na podobném principu funguje i hra, kterou hraje každý z nás. Ta hra má název „Život“. Začínáme hrát okamžikem početí v lůně maminky a končíme hrát chvílí, která má název „smrt“. Život člověka pokračuje i po smrti - to víme z Bible - a Ježíš o tom často hovoří - ale pak - tedy po smrti - už budeme sbírat pouze plody ze svého pozemského života. Smyslem této hry jménem „Život“, hry, ve které jde o všechno, je - nečekaně - dostat se do domečku. Ježíš tento domeček nazývá „nebe“. Vyhrát může každý z nás - na rozdíl od hry „Člověče, nezlob se!“…

Biskupové se Svatým otcem, shromážděni v letech 1962-1965 v Římě na II. Vatikánském koncilu napsali: Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti. Člověka netrápí jenom bolest a postupný tělesný úpadek, ale také - ba více - strach z trvalého zániku. Avšak tušení srdce ho vede správně, když se hrozí naprostého rozpadu a konečného zániku své osoby a odmítá je. Zárodek věčnosti, který v sobě nosí […], povstává proti smrti. Všechno úsilí techniky, byť sebeužitečnější, nedovede upokojit úzkost člověka: prodloužená biologická dlouhověkost nemůže uspokojit touhu po dalším žití, která nezničitelně tkví v jeho srdci. Tváří v tvář smrti všechny představy selhávají, avšak církev poučená Božím zjevením tvrdí, že člověk byl od Boha stvořen k cíli, který je mimo hranice pozemské bídy.[3]

Na závěr… Vyprávěl mi jeden indický kněz, jak potkal studenta.

„Co děláš?“ zeptal se kněz.

„Studuji,“ odpověděl student.

„A co potom?“

„Budu pracovat a vydělávat.“

„A co potom?“ zeptal se znovu kněz.

„Nevím.“

„Zemřeš někdy?“ otázal se kněz.

„Asi ano.“

„A co potom?“

„Nevím,“ řekl student.

„Nikdo ti neřekl o životě po smrti?“

„Ne, otče.“

„A jsi katolík?“

„Ano, otče.“

„Máš rodiče - katolíky?“

„Ano, otče.“

„Oni ti neřekli nic o cíli našeho života - o nebi?“ „Ne, otče!“

„Tak teď už cíl znáš. Zajímej se, jak tam dojít. A získej ho!“