„... ale spatřil jsem Zářící Moře“

14. 11. 2011 6:00
Rubrika: Homilie

Bylo nebylo, před dlouhou […] dobou existoval jeden ostrov, na kterém žily všechny pocity a vlastnosti člověka. […] Pýcha, smutek, dobrá nálada, vědění... a kromě [nich] i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potápí. Každý si tedy postavil svou loď a odplouval z ostrova pryč. Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle, ale ještě než se ostrov potopil, prosila o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: „Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?“ „Ne, nemůžu, lásko. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo.“ Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi: „Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?“ „Já tě, lásko, nemůžu vzít,“ odpověděla pýcha, „tady je všechno perfektní. Mohla bys poškodit mou loď.“ Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem: „Smutku, prosím, vezmi mě s sebou!“ „Ach lásko,“ řekl smutek, „já jsem tak smutný, že musím zůstat sám.“ Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: „Pojď, lásko, já tě s sebou vezmu.“ Byl to nějaký stařec. Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel. Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění: „Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?“ „To byl čas!“ odpovědělo vědění. „Čas? A proč mi pomohl čas?“ zeptala se láska. A vědění odpovědělo: „Protože jen čas ví, jak důležitá je v životě láska...“[1]

Youcat, katechismus pro mládež, klade čtenářům otázku: K čemu nám Bůh dal vášně?[2] A vzápětí odpovídá: Vášně jsou tu proto, abychom prostřednictvím silných emocí a prožitků byli přitahováni k dobru a abychom byli odpuzováni od zlého a špatného.

Vášně […] jsou emoce nebo citová hnutí, která pobízejí jednat podle toho, co člověk vnímá jako dobré nebo jako špatné. Člověk může milovat či nenávidět, po něčem toužit nebo něčím pohrdat, být něčím přitahován a něčeho jiného se bát, být naplněn radostí, smutkem nebo hněvem. V hloubi svého srdce však člověk vždycky miluje dobro a nenávidí zlo, případně to, co za dobro či zlo považuje.[3]

Co myslíte: Je člověk hříšníkem, pokud v sobě pociťuje silné vášně?[4] Ne, vášně mohou být nesmírně cenné.[5] […] Vášně jako citová hnutí nejsou samy o sobě ani dobré ani zlé: jsou dobré, když přispívají k dobrému jednání; v opačném případě jsou zlé. Vášně zaměřené na dobro se stávají ctnostmi. […] Vášně, které člověka olupují o svobodu a svádějí ho ke zlu, nazýváme neřestmi.[6]

Daleko na vyprahlém Jihozápadě stojí indiánská vesnice a za ní se tyčí z pouště vysoká hora. Vyšplhat na tuto horu znamenalo velký čin, a tak všichni chlapci ze vsi toužili, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Nu tak, chlapci, dnes se můžete všichni pokusit na tu horu vylézt. Vyjděte hned po snídani a jděte každý tak daleko, jak dokážete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý z vás mi přinese větvičku z toho místa, kam až došel.“

Vydali se na cestu plni naděje a každý cítil, že jistě dorazí až na vrchol. Ale brzy se loudavě vrátil tlouštík a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kaktusový list. Náčelník se usmál a řekl: „Milý hochu, ty ses vůbec nedostal k úpatí hory; ani jsi nepřešel poušť.“ Později se vrátil druhý chlapec. Přinesl šalvějovou snítku. „Došel jsi na úpatí hory,“ řekl náčelník, „ale vzhůru jsi nešplhal.“ Další hoch měl větvičku lindy. „Dobře,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“ Později přišel další chlapec s trnitou větvičkou. Když ji náčelník uviděl, usmál se a řekl: „Ty jsi šplhal vzhůru; dostal ses až k prvnímu kamenitému splazu.“ Odpoledne dorazil hoch s cedrovou snítkou a stařec řekl: „Podal jsi dobrý výkon, dostal ses až do poloviny hory.“ O hodinu později přišel hoch s borovou větvičkou. Tomu náčelník řekl: „Výborně! Ty jsi vyšplhal až ke třetímu pásmu, měl jsi za sebou tři čtvrtiny výstupu.“

Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“ Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“[7]

Tím Zářícím Mořem ať je pro náš Ježíš! Usilujme o intenzivní vztah s Ním! A ať ostatní lidé poznají, že jsme zakusili krásu života s Bohem!



[2] YOUCAT. Katechismus katolické církve pro mladé. Karmelitánské nakladatelství : Kostelní Vydří 2011, 293.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] Srov. tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] SETON, E. T. Kniha lesní moudrosti. Praha 1970, s. 223.

Zobrazeno 1910×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio