Jogurt?

Před nějakým časem mne zastavil jeden muž a vyprávěl mi, jak se připravuje se svou milou na uzavření církevního manželství. Zasnoubili se a byli spolu na pár dní na jednou poutním místě. Prožili tam Duchovní cvičení pro manžele… Tato duchovní cvičení vedl katolický kněz. V programu byly přednášky, modlitba i čas na sebe. Duchovních cvičení se účastnilo asi 70 lidí.

Zmíněný muž vyprávěl: Otče, jednou na snídani byly jogurty. Šli jsme s mou drahou ke stolu, u kterého jsme sedávali. Na každém stole bylo prostřeno vždy pro osm lidí.

U stolu, kde jsme vždy sedávali, byly už čtyři lidé. Každý z nich jedl jeden jogurt. U dalších čtyř míst žádné jogurty nebyly. Když nás viděli ti lidé od stolu, kam jsme mířili, řekli, že na nás už žádný jogurt nezbyl - ať si jdeme vyptat do kuchyně. Napadlo mne, že byl možná jeden jogurt do dvojice. V duchu jsem byl na ty čtyři trochu nazlobený. Ale po chvilce jsem jim odpustil.

Poté jsem se přežehnal a krátce se před jídlem pomodlil. Uvažoval jsem ještě v duchu: „No, nevadí. Nikam nepůjdu. Však nemusím mít všechno, jako ostatní. Nemusím přece vždycky chtít to, co můžu mít. Můžu se uskromnit, ne? Však můžu mít jen pečivo a čaj - to přece bohatě stačí!“ A začal jsem snídat.

Ale moje drahá má jogurty ráda a šla do kuchyně. Za chvíli přišla paní z obsluhy a dala na stůl další čtyři jogurty, takže bylo i pro nás. V duchu jsem děkoval Bohu, že jsem dokázal těm čtyřem odpustit a že nakonec byly jogurty i pro nás. Bral jsem to jako takovou odměnu za svůj postoj - že jsem byl ochoten se dobrovolně uskromnit.

Tolik z vyprávění onoho muže.

Víte: zvlášť mne zaujala jeho slova: „Však nemusím mít všechno, jako ostatní. Nemusím přece vždycky chtít to, co můžu mít. Můžu se uskromnit, ne? Však můžu mít jen pečivo a čaj - to přece bohatě stačí!“

Někde jsem četl, že člověk, který má na sobě oblečení, má doma v ledničce něco k jídlu, střechu nad hlavou, aspoň nějaké peníze a doma počítač, tak patří mezi 8% nejbohatších lidí na planetě Zemi. To znamená, že prakticky každý průměrný obyvatel České republiky patří mezi těchto osm procent. Tvoříme světovou elitu. Jsme boháči doslova a do písmene! Můžeme mít prakticky všechno, na co si vzpomeneme.

Jak často se v našem slovníku objevují slova jako: střídmost, střízlivost, dobrovolné uskromnění?

Mnozí obyvatelé této planety umírají proto, že se permanentně přejídají. Jiní lidé umírají proto, že nemají co do úst.

Však nemusím mít všechno, jako ostatní. Nemusím přece vždycky chtít to, co můžu mít. Můžu se uskromnit, ne?…“

Minulý týden, při modlitbě breviáře, mi padla do oka jedna prosba z modlitby ranních chval: Pane, když očekáváme tvůj příchod, očisti naše srdce ode vší marnosti.[1]

A v Bibli najdeme slova moudrého Sirachovce: Nedej se strhnout svými touhami, a drž na uzdě své choutky. (Sir 18, 30).

Jeden můj kamarád, Martin Gřiva - písničkář, skladatel a kytarista, v krásné písni s názvem Plný rozporů, kterou složil, zpívá následující slova:

Taky někdo ze tmy volá, že žádná víra neodolá, nač Boha ještě chtít, když všechno člověk má, z vrcholků hor dech ti tají jak ti, kdo mají, počítají, co ještě můžou mít, o štěstí se jim zdá.[2]

„nač Boha ještě chtít, když všechno člověk má,…“

Nestojí za odklonem nás Čechů a vůbec Evropanů od Boha také to, že zkrátka máme všechno, co si umaneme?

A co já: Nejsem otrokem svých tužeb a choutek? Dokážu se dělit? Umím se dobrovolně uskromnit?

Je nutné, abych dobrovolné uskromnění zvolil jako svůj životní styl!

Však nemusím mít všechno, jako ostatní. Nemusím přece vždycky chtít to, co můžu mít. Můžu se uskromnit, ne?…“

Pane, prosím, dej, ať si nezakrývám oči před zástupy těch, kteří se nemají tak dobře jako já! Ty jsi vzorem skromnosti. Uč mne nacházet radost v dělení se s potřebnými!