O kocouru, kohoutu a kose

„O kocouru, kohoutu a kose.“ Znáte pohádku Boženy Němcové „O kocouru, kohoutu a kose“?

Tatínek tří synů na smrtelné posteli věnoval každému z nich jednu zmíněnou věc. Když synové tatínka pochovali, vydal se syn Martin s kosou do světa. Chodil dlouho, ale nikde nenašel práci. Konečně přišel do jedné země, kde žili velice hloupí lidé. Trhali tam trávu rukama. Martin s kosou jim velmi pomohl a za velké peníze jim kosu prodal. Pak se Martin vydal zpět domů. Nějakou dobu žili tři synové z peněz, které Martin vydělal.[1]

Když byli bez peněz, vydal se do světa syn Michal. Ten vzal s sebou kocoura. Šel daleko. Došel do země, kde takové zvíře nikdy neviděli. A zároveň měli problém s velkým množstvím myší. Kocour jim byl velmi užitečný. Michal jim svého kocoura prodal a vrátil se domů s penězi.

Podobně se vypravil do světa syn Matěj s kohoutem. Přišel k jednomu městu a potkal pána.

„Copak to neseš, člověče?“ ptal se pán.

„Nesu kohouta,“ odpověděl Matěj.

„Takové ptáky zde nemáme, k čemu je dobrý?“

„Ten pták přivolává den.“

„I toť div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu zase jít naproti, což nám velké nepohodlí dělá. Kdyby měl ten pták takovou vlastnost, zaplatil by ti ho král mnoha tisíci.“

„Vždyť se můžete přesvědčit,“ řekl Matěj a šel s pánem ke králi. „Milostivý králi, ten člověk má ptáka voláka, který den přivolává, a když jde spát, jde den také spát.“[2]

Kohout nakonec osvědčil své kvality a Matěj za něj dostal spoustu peněz.

Tato pohádka poukazuje na řadu věcí. Mimo jiné na lidskou hloupost. Asi nejvíce bije do očí příběh obyvatel toho království, kde lidé byli přesvědčeni o tom, že musí starý den chodit vyprovázet a novému dni jít zase naproti.

Dnešní druhá neděle adventní nám staví před oči téma druhého příchodu Ježíše Krista.

My víme, že Kristus má znovu přijít ve slávě - na konci časů. Máme očekávat Jeho druhý slavný příchod. Pánův příchod máme očekávat, a možná bychom mohli říci: měli bychom Kristu vycházet naproti…

Při mši svaté často říkáme k Bohu: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“[3]

Víte, někdy pochybuji o tom, zda to myslíme skutečně vážně. Jsou chvíle, kdy si vůbec nejsem jistý tím, že čekáme Pánův příchod… okamžiky, kdy pochybuji, že jsme již připraveni a že jdeme Kristu naproti.

Svatý biskup Augustin (+ r. 430) píše v jednom svém výkladu na žalmy:

„Vždyť co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři, stydět? Milujeme, a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází hned teď, neznamená ještě, že nepřijde. On přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připraveného, nevadí, když to nevíš.“[4]

Ano, máme-li čisté srdce, duši bez hříchů, nemusíme se bát ani Kristova druhého příchodu, ani smrti, ani konce světa.

Pohádka Boženy Němcové „O kocouru, kohoutu a kose“, kterou jsem se dnes inspiroval, končí slovy:

„Bratři žili zatím svorně a pokojně, hospodařili lépe než prve, neboť věděli, že se teď na nic více spolehnout nemohou. Častokráte ale, sedíce pohromadě, hloupým lidem se vysmívali.“[5]

Žijme tedy, my křesťané, tak, abychom pro ostatní své spoluobčany mohli být vzorem! Ať nám leží na srdci, že máme žít svatě a zbožně, a tak očekávat příchod našeho Pána.[6]