Pozor! Vyjeté koleje!

„Vyjeté koleje zavinily smrt motorkářky na Benešovsku“[1]. To je jedna ze zpráv, kterou nedávno přinesla média. Žena předjížděla auto, a když se před ně zařazovala, vjela do vyjetých kolejí, to ji rozhodilo a ona z motorky spadla do protisměru.[2] Protijedoucí vůz se podle mluvčí policie snažil motocyklistce vyhnout a vyjel až mimo silnici. Střetu ale nezabránil; řidička motocyklu byla prý na místě mrtvá.[3]

Řidiči ví, jaké nebezpečí představují vyjeté koleje. Nejen za deště, ale i za sucha. V některých úsecích silnic jsou i výstražné cedule s varováním před tímto nebezpečím.

My jsme před čtyřmi dny - na Popeleční středu - začali postní dobu… Mnozí z Vás jste přišli na mši svatou a musím říct, že tolik jsem Vás v kostele nečekal. Měl jsem z toho radost. Díky za to!

Prvním postním dnem je tedy zmíněná Popeleční středa. Posledním, čtyřicátým dnem svatého postu je Bílá sobota. Když nepočítáme neděle, které nejsou postními dny, zbude přesně čtyřicet dní.

Vy, kdo jste byli na mši svaté, jste dostali na čelo znamení kříže. Kněz ho dělal popelem - říkal při tom: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ nebo „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ To jinými slovy znamená: Člověče, zastav se! Uvědom si, v čem žiješ, o co Ti v životě jde. Kam kráčíš? Za čím se ženeš? Vystup ze zajetých kolejí!

Tento čtyřicetidenní čas je v církvi dobou výjimečnou. Můžeme mnoho získat. Anebo nemusíme. Těchto čtyřicet dní může v mém nebo ve Tvém životě znamenat změnu, anebo nic. A o Velikonocích si můžeme říci: Ano, přece se něco podařilo. Anebo: Nepodařilo se skoro nic, ale aspoň jsem se snažil! Třetí možnost je: odejít z této mše a žít dál v zajetých kolejích.

V týdnu jsem cestoval vlakem a potkal jsem tam mladého kluka, byl o pár let mladší než já. Známe se trochu z dětství. Ale opravdu jen málo, zapomněl jsem i jeho křestní jméno. Jako malý prý kdysi ministroval a chodil do náboženství, ale pak se od Pána Boha vzdálil. Moc jsem se tomu nedivil. Jeho rodiče ho k víře totiž nevedli. Neviděl příklad, neměl vzor, postrádal vedení…

Vyprávěl mi, že po střední škole začal pracovat jako noční hlídač. Jeho život byl „normální“ jako životy druhých. Až do jednoho dne… Najednou bylo všechno jinak. „Víš,“ řekl mi, „já jsem v jednom okamžiku najednou vnímal, že Bůh je tam na té vrátnici se mnou. Je tam vedle mě, docela blízko. Snažil jsem se na to zapomenout, zahnat ty myšlenky. Ale nešlo to.“ A postupně vyprávěl, jak se z nevěrce stal kluk, který Boha objevil. Vyprávěl o svých hovorech s Bohem, o tom, jak roste jejich vztah. Byl to strhující příběh.

V závěru mi řekl: „A - víš - teď jedu do kláštera.“ No, to pro mě byla pecka. To jsem nečekal! Navíc: do tohoto kluka bych to nikdy neřekl!

Když nad tím teď zpětně uvažuji, myslím, že ten kluk nebyl slepý k Božím výzvám. Byl ochotný se v životě zastavit. Zastavit a uvažovat. Ohlédnout se zpátky. Přemýšlet nad budoucností. Připustit si otázky: Za čím se pachtíš? A proč? Byl ochotný vystoupit ze zajetých kolejí.

Bůh mu dal šanci. A on ji chytl za pačesy. Začal činit pokání a uvěřil v evangelium. Uvědomil si, že je prachem a v prach se navrátí. Pochopil, že to, o co tu jde - o co tu go:o) -, je věčnost.

Tedy - jen tak na okraj - ne, že by každý v Boha věřící člověk musel vstupovat do řádu a do kláštera! To je povolání jen pro některé.

Pán nám nabízí i dnes nový začátek. Dnes je zde ve farním kostele mimořádná příležitost ke svátosti smíření - má přijet zpovídat i kněz z cizí farnosti. Můžete si zajít ke zpovědi k cizímu zpovědníkovi.

Dnes po mši svaté by nám měli ministranti rozdat Kalendáře pro postní dobu - na každý den je tam jeden úkol. Můžeme, ale nemusíme ho plnit. Nemusíme, ale můžeme. Také máme dostat pokladničky „Postní almužna“. Nemusíme se uskromnit a přispívat potřebnějším, ale můžeme.

Ať těchto 40 dní je vystoupením ze zajetých kolejí! Ať si o Velikonocích můžeme říci aspoň: Snažil jsem se. Denně. Denně znovu. Znovu a znovu. A Bůh to ví!