„Povinnost líbat“

Pracujete v neděli? Musíte? Občanské sdružení Aliance za neděli vyhlásilo 13. květen Dnem za volnou neděli. Při této příležitosti [pořádalo] v centru Bratislavy pochod, jímž [chtělo] upozornit, že práce v neděli „jednoducho nie je v poriadku“. Tuto akci podpořil svou záštitou také slovenský kněz P. Vladimír Jukl. […]

Možná jste zaslechli, že před pár týdny zemřel.

„Ak sa nechceš zblázniť vo väzení, ak nechceš prísť o rozum alebo nechceš spáchať samovraždu, tak sa modli,“ napsal v jednom ze svých dopisů z vězení. Narodil se v roce 1925, po událostech Slovenského národního povstání začal s blízkým přítelem a velkým člověkem panem Silvestrem Krčmérym a pod vlivem P. Kolakoviče studovat na vysoké škole v Praze. Tam společně rozvinuli hnutí laického apoštolátu, tzv. Katolickou akci. Čtyři týdny trvající zatčení Státní bezpečností v roce 1946 bylo začátkem jeho pronásledování. Vladimíra Jukla zatkla StB také v srpnu 1951. Po mučení a desetiměsíční samovazbě byl jako 27letý odsouzen za velezradu na 25 let vězení. Na svobodu se dostal podmínečně v roce 1965. Ve vězení strávil 13 a půl roku.[1]

Pocházím sice z vesnice, ale když mi byly tři roky, tak se s námi rodiče přestěhovali do města. Bydleli jsme na okraji města, asi tři kilometry od centra. Autobusové spojení  v neděli prakticky nebylo. A tak jsme na nedělní mši svatou museli chodit pěšky, později jsme jezdívali na kole.

Pocházím ze šesti dětí a jsem nejstarší. Vzpomínám, že jeden z rodičů musel být vždycky v neděli doma s mladšími sourozenci. Ale prostřídali se: ve městě bylo v neděli více mší svatých - a tak na nějakou z nich šel tatínek s námi a na jinou mši svatou šla maminka.

Za celých 18 let, co jsem žil s rodiči, si nepamatuji, že by se našel nějaký důvod, kdy by tatínek, maminka anebo někdo z nás nešel v neděli na mši svatou. Samozřejmě kromě nemoci. Pro maminku a tatínka byla nedělní mše svatá základ.

Jak už jsem zmínil, maminka s tatínkem nás měli šest dětí. Přitom všem maminka v neděli nikdy neuklízela, neprala, nežehlila, nenakupovala. V neděli se pouze uvařil oběd a umylo nádobí. Jinak bylo volno. Když jsem zmínil to nakupování: jednou za těch 18 let mne rodiče poslali v neděli koupit chleba. Bylo to pro mne tak nezvyklé - jít v neděli do obchodu. Ale doma došel chleba, a tak jsem ho měl jít koupit. Stalo se to jednou za zmiňovaných 18 let.

Víte, někdy si připadám jak z jiného světa, když slyším: „Pane faráři, my tu mši svatou v neděli nestíháme.“ V duchu si říkám: Máte (pokud jde o naši farnost) jednu mši svatou v sobotu večer ve Vážanech - s nedělní platností, v neděli ráno v Ořechově, v Polešovicích dvě dopoledne, a pak další možnosti na Velehradě, v Uherském Hradišti… Máte doma dvě auta, mše svaté jsou tady v každé dědině… Nejste v severních Čechách!

Anebo: „Otče, my jsme měli v sobotu a v neděli zabíjačku.“ Kdybych sám nezažil zabíjačky u prarodičů, tak bych tomu uvěřil. Ale zabíjačka se dá zvládnout za sobotu!

Jindy slyším od dětí: „Pane faráři, já jsem nebyl na mši svaté v neděli - chtěl jsem jít, ale maminka nás vzala nakupovat oblečení - musel jsem jít!“ Co na to tomu dítěti mám říct?

Inu, stále platí: „Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody…“

Dnes pořád vzpomínám na rodiče… Když jsme chodívali pěšky na mši svatou v neděli, na té naší ulici se stavělo mnoho nových domů. Nedávno jsem byl u rodičů, šel jsem s tatínkem pěšky z města k nim domů a viděli jsme jeden z těch domů stále rozestavěný… už roky. Tatínek na ten dům ukázal a řekl: „Vidíš ten pustý dům? Ten se stavěl v neděli!“

Někdo řekne: „Každou neděli na mši?“ Víte: kdyby po nás Bůh chtěl něco těžkého: kdybychom třeba měli být na mši svaté každý den, nebo kdyby byla mše svatá na celém okrese jen v Uherském Hradišti, anebo já nevím… Ale jde o jednu hodinu týdně! Týden má 7 dní, to je 168 hodin. Najít jednu hodinu z těch 168 týdně a věnovat ji Bohu účastí na mši svaté - to je moc?

Už jsem to někde vzpomínal… ale řeknu to znovu. V Katechismu pro mládež se píše k nedělní mši svaté toto:

Jak často by se měl katolický křesťan účastnit mše svaté? O všech nedělích a zasvěcených svátcích je katolický křesťan zavázán účastí na mši svaté. Avšak ten, kdo skutečně vyhledává Ježíšovo přátelství, následuje Ježíšovo pozvání ke stolu, kdykoliv má k tomu možnost. „Nedělní povinnost“ je pro skutečného křesťana pojmem stejně nevhodným, jako by byla pro zamilovaného „povinnost líbat“. Nikdo nemůže žít ve skutečně živém vztahu s Ježíšem, pokud si nezajde tam, kde na nás čeká Pán. Proto je mše svatá pro křesťana odedávna „srdcem neděle“ a nejdůležitějším bodem týdenního programu.[2]

Ještě naposledy chci dnes vzpomenout na mé rodiče: Tatínek nám říkával - nám - dětem: „Chci, abyste byli na mši svaté samozřejmě vždycky v neděli, ale kromě toho si každý najděte ještě jeden den, kdy půjdete na mši svatou. Zorganizujte si svůj čas tak, abyste na ní byli i v nějaký všední den. Pravidelně! Každý týden buďte dvakrát na mši svaté!“

A… ono to šlo! Samozřejmě: tatínek s maminkou nám šli příkladem. Bez toho by to asi nebylo možné.

Na závěr Vás budu prosit: Když jedou v létě Vaše děti na nějaký tábor, zajímejte se, zda jdou v neděli na mši svatou. Požadujte to po vedoucích, aby to bylo možné! „Kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody…“

Za druhé: nechoďte nakupovat v neděli do obchodů! Pokud Vám neočekávaně doma dojde chleba, dobře… beru! Jednou za 18 let se to může stát! Obchodů je dnes mraky, mnohé mají otevřeno denně do 21:00 hod., jiné do 22:00 hod., některé dokonce neustále. Je to trapné, když v neděli plní obchody katolíci!

Já dnes Bohu děkuji za krásný příklad mých rodičů. A děkuji i Vám, kteří se upřímně snažíte žít tak, jak si to představuje náš Pán a Bůh!