Svátostný servis, s. r. o.

Ve Frankfurtu nad Mohanem žila jedna vdova, která se těžce probíjela životem se svými dorůstajícími dětmi.

Jednou přišel telegram a způsobil rozruch. Nejstarší syn, který byl daleko od domova, oznamoval: „Zasnoubil jsem se, pozítří přijedu se svou snoubenkou.“ Po této zprávě zůstali všichni zamlklí. Neměl by nejstarší syn pečovat především o svoji matku a sourozence? Jaká dívka to asi bude? Vždyť ji nikdo nezná! A tak se večer všichni rozcházeli se stísněnou náladou.

Ale matka byla opravdová křesťanka. V noci svěřila všechno, co měla na srdci, svému Pánu. Příštího jitra všechny svolala a nařídila: „Budete se s bratrem radovat a přijmete novou sestru s láskou. A teď to nejdůležitější: přeji si, abyste na té dívce viděli jen to dobré. Jestli na ní někdo objeví nějakou chybu, tak si to nechá pro sebe.“

Zatím seděl mladý pár ve vlaku. Dívce bylo těžko u srdce: jak obstojí před kritickým zrakem švagrových, o nichž její miláček uměl pět takovou chválu?

Ale po přátelském pozdravení se všechny starosti rozplynuly. Byla obklopena takovou láskou a srdečností, že se její srdce docela otevřelo. Zvláště mezi nevěstou a matkou ženicha vyrostl vztah hluboké důvěry.

Nakonec - proč to tajit? Vdova, která tak laskavě a moudře jednala, byla moje matka. Mezi námi byl pokoj a láska, a to vše trvá již třicet let.[1]

Autorem těchto řádků je spisovatel Wilhelm Busch. Nedávno mne potkal jeden muž a říkal mi: „Otče, já mám tak výbornou tchyni! To je zlatá žena!“ Měl jsem radost z toho, že to tak řekl.

Když připravuji snoubence na svatbu, ptám se jich, jaké svátosti už ve svém životě přijali. Většina z nich hovoří o křtu. Někteří říkají, že přijali i svátost smíření (tedy svatou zpověď) a svaté přijímání. Málokdo z nich je biřmovaný.

To jsou tedy čtyři svátosti. V církvi jich máme ale dohromady sedm. Připomeňme ještě svátost manželství, svátost kněžství a svátost pomazání nemocných.

Mimochodem: svatý Jan Sarkander (1576-1620) ve svém životě přijal jak svátost manželství, tak svátost kněžství. Nejprve se oženil a když mu pak manželka umřela, rozhodl se pro kněžský život - začal studovat a pak byl vysvěcen na kněze.

„Církev tvrdí, že svátosti […] jsou pro věřící nutné ke spáse.“[2] Bez nich se zkrátka neobejdeme. Katechismus hovoří o tom, že věřící jsou přijímáním svátostí zbožšťováni.[3] Jinými slovy: Plodem svátostného života je naše zbožštění.

V Kristových svátostech církev již nyní dostává závdavek svého dědictví. Díky svátostem již máme účast na věčném životě.[4]

Už jste byli v autoservisu přezout auto na zimní pneumatiky? Ještě je čas, já vím. Když se člověku pokazí lednička nebo pračka, shání nějaký elektro-servis. Existují i právní servisy, atd. Ale slyšeli jste už někdy o „svátostném servisu“?

Jako mladý bohoslovec, který se připravoval na kněžství, jsem byl svědkem rozhovoru dvou kněží. Už ani nevím: kdo to byl a kdy a kde se to přesně stalo. Ale vzpomínám si, že se někde potkali a ten jeden se ptá toho druhého: „Tak co, jak žiješ v těch Tvých farnostech?“ A ten druhý odpověděl: „Tam u nás - to je takový svátostný servis…“

Svátostný servis… Ano, jsou farnosti, kde lidé od kněze často očekávají pouze „svátostný servis“.[5] Když potřebují pokřtít dítě, jdou za panem farářem na faru, žádají o křest. Po přípravě následují křtiny. A pak… padla.

Když chodí dítě do druhé či třetí třídy, pošleme toho našeho kluka do náboženství, aby mohl jít k prvnímu svatému přijímání! Pro řadu dětí je jejich první svaté přijímání zároveň jejich posledním svatým přijímáním… To je realita, zvlášť v některých oblastech Moravy. Jeden kněz ze severní Moravy mi řekl: „Víš, tady v Sudetech chodí do kostelů sice málo lidí, ale ti, co tam chodí, moc dobře ví, proč tam chodí!“

První svaté přijímání je pro mnohé druhým kontaktem se svátostným servisem.

„Pane faráři, já mám všechno, já mám všechno!“ slyším někdy. „Mám křest, přijímání, aj biřmování! Já mám všechno!“ Vždycky přemýšlím, co takovému člověku říct. Takoví lidé se často podobají člověku, který má krásný dům, ale nebydlí v něm; má v garáži luxusní auto, ale nejezdí v něm; má skvělý sklep na víno, ale nevyužívá ho… Rozumíte? Ten člověk má velké bohatství, ale špatně s ním hospodaří. A co křesťané, kteří tak zvaně „mají“ křest, přijímání a biřmování? No, tak to mají. Ale to je tak všechno. Oni to bohatství svatých svátostí nevyužívají ani na půl plynu…

Svátostný servis… Takže když potřebujeme faráře, tak si ho zavoláme. A jinak ať nás nechá na pokoji! To je tajemství svátostného servisu.

Ale jsou i farnosti, kde mají věřící lidé oči otevřené a dívají se kolem sebe. Zajímají se o ty druhé. Nabídnou své schopnosti a dovednosti… Víte, nezapomenu, jak - když jsem jako novokněz nastoupil na své první kněžské místo - za mnou přišel jeden muž, tatínek rodiny, a řekl mi: „Otče, když budete s čímkoli potřebovat pomoc, obraťte se na mne. A tady Vám dávám na lístku své telefonní číslo.“

„Ve křtu se ze ztracených lidských dětí stávají Boží děti; v biřmování se ze slabých stávají silní; ve svátosti smíření se z hříšných stávají čistí; v Eucharistii se hladoví stávají chlebem pro druhé; v manželství stejně jako ve svátosti kněžství se z individualistů stávají služebníci lásky; ve svátosti nemocných se ze zoufalých stávají lidé plní důvěry…“[6]

Prosíme Tě, Bože, dej, ať si Tvých svatých svátostí považujeme. Ať je dobře spravujeme, chráníme a ať je předáme dále, dalším generacím![7]