Oskar a růžová paní

Před časem proběhla ve Francii anketa na téma: „Jaká kniha Vás v životě nejvíce zasáhla?“ Na prvním místě se umístnila Bible. Druhé místo obsadila kniha Malý princ od francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exupéryho. Na bronzové příčce se umístila kniha s názvem Oskar a růžová paní; autorem této knihy je belgický spisovatel Eric-Emmanuel Schmitt.

Kniha Oskar a růžová paní popisuje poslední dny života chlapce jménem Oskar. Oskar leží v nemocnici, má leukemii[1] a umírá. Boha nezná, ale začne Mu psát dopisy.

„Milý Bože, jmenuju se Oskar a je mi deset let. Zapálil jsem kočku, psa, náš dům (myslím, že jsem dokonce ugriloval i červený rybičky) a píšu Ti svůj první dopis v životě, protože dřív jsem fakt nemohl, musel jsem se učit a neměl jsem čas.“[2]

Víte, slyšíme to tak často: nemám na Boha čas! Nemám čas se modlit, nemám čas jít v neděli na mši svatou! Kolik hodin / minut / sekund času jsi věnoval Bohu za posledních 7 dní?

V posledních dnech života provází Oskara starší žena, kterou tento chlapec pojmenoval jako babička Růženka. Oskar jí má rád víc než vlastní rodiče a byla to vlastně ona, která ho navedla, aby začal Bohu psát dopisy.

„A proč bych měl Bohu psát?“ [zeptal se Oskar] „Abys byl míň sám.“ [odpověděla babi Růženka] „Míň sám s někým, kdo neexistuje?“ „Udělej to tak, aby existoval.“[3] Pak se babi Růženka nahnula k Oskarovi. „Vždycky když v něj trošku uvěříš, bude existovat o něco víc. A pokud vytrváš, bude existovat úplně.“[4]

Kdysi jsem Vám zde vyprávěl o knížce jménem Věroměr od Maxe Kašparů. Bylo by skutečně zajímavé, kdyby byl nějaký věroměr, na kterém bychom si mohli změřit velikost naší víry v Boha. Vlastně ten věroměr existuje, ale pouze u Boha. Bůh ví přesně, jaká je naše víra v Něho.

Oskar se v nemocnici skamarádil s několika dětmi. Bylo mezi nimi i děvče jménem Peggy Blue. V jednom dopise Bohu Oskar napsal:

„S Peggy Blue jsme si hodně četli v Lékařském slovníku. To je teď její nejoblíbenější kniha. Vášnivě se zajímá o všemožné nemoci a uvažuje, jaké ještě bude moct dostat. Já jsem se díval na slova, která zajímají mě: Život, Smrt, Víra, Bůh. Možná mi nebudeš věřit, ale nejsou tam! Dá se to taky brát jako důkaz toho, že život, smrt, víra ani Ty nejsou nemoci. To je spíš dobrá zpráva. Ale stejně si myslím, že v tak seriózní knize by měly být odpovědi i na nejzávažnější otázky, nemáš pocit?“[5]

Oskar pak zve Boha  k sobě na návštěvu. Živí v sobě naději, že Bůh jeho pozvání přijme. Doslova píše:

„Zvu Tě na návštěvu do svých myšlenek. […] Byl bych rád, kdyby ses stavil. Mám otevřeno od osmi ráno do devíti večer. Zbytek času spím. Někdy si dám šlofíka i přes den, kvůli lékům. Kdybys mě našel zrovna takhle, jak spím, klidně mě vzbuď. To by bylo fakt pitomý se nějak těsně minout, co myslíš?“[6]

Oskarovo přání bylo vyslyšeno. Bůh jednoho dne skutečně přišel. Jak? To Vám neprozradím. Přečtěte si knížku, nebo si zajděte do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde hrají představení Oskar a růžová paní.

Krásné je Oskarovo uvažování o smrti, o životě po něm, o věčnosti. Jaká je naše naděje, pokud jde o nebe? Věříme Kristovým slovům? Nakolik důvěřujeme Ježíšovi?

Jednoho dne se Oskar vypravil s babičkou Růženkou do nemocniční kaple. Oskar byl šokován při pohledu na sochu Krista, připevněnou na kříži. „Kdybych byl Bůh jako Ty, tak bych si to nenechal líbit,“[7] napsal pak Oskar v dopise.

V šestém dopise Oskar píše Bohu: „Zítra je Hod Boží. Jsou to vlastně Tvoje narozeniny, Bože. […] Teď když jsme kamarádi, co bys chtěl k narozkám?“[8]

Oskar v Boha nejen uvěřil, ale také si Ho zamiloval. Prakticky všechny Oskarovy dopisy končí větou: „Na shledanou zítra, pusu, Oskar“.[9]

Jaké jsou mé konkrétní projevy lásky vůči Bohu?

Autorem posledního dopisu Bohu ve zmiňované knize je babička Růženka. Píše: „Milý Bože, chlapec umřel. […] Zhasl dnes ráno, když jsme si šli s jeho rodiči vypít kávu a byli jsme půl hodinky pryč. Zvládl to bez nás. Myslím, že na tu chvíli čekal, aby nás ušetřil. Jako kdyby nás chtěl ochránit před bolestí, že ho vidíme odcházet navždy. To on nad námi bděl, ne my nad ním. […] Pomohl mi věřit v Tebe. Jsem plná lásky, hoří ve mně, dal mi toho tolik, že mám zásobu na všechna budoucí léta. Brzy na shledanou, babi Růženka

P. S. Poslední tři dny ležela Oskarovi na nočním stolku cedulka. Týká se Tebe. Napsal na ni: Jen Bůh má právo mě probudit.“[10]