Smrt v Teheránu. Dnes večer.

Bohatý, mocný Peršan se jednou procházel se svým sluhou po zahradě svého domu. Tu začne sluha naříkat, že právě uviděl smrt a ta že mu hrozila. Úpěnlivě prosí sluha svého pána, aby mu dal svého nejrychlejšího oře, aby se mohl co nejrychleji vydat na cestu a prchnout do Teheránu, kam by mohl dojet ještě téhož dne večer. Pán mu koně dá a sluha odcválá. Když se pán vrací do domu, sám potkává smrt a ptá se jí: „Proč jsi tak vyděsila mého sluhu, proč jsi mu tak hrozila?“ A smrt říká: „Já jsem mu vůbec nehrozila. A vůbec jsem ho nechtěla děsit. Byla jsem jen udivena, že ho vidím zde, když ho mám dnes večer zastihnout v Teheránu.“[1]

Humorný, ale zároveň vážný příběh na téma, které musí řešit každý člověk: otázka smrti. Na toto téma hovoří Kristus v dnešním úryvku evangelia, když vypráví svým učedníkům podobenství o deseti pannách. Uzavírá výzvou: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. (Mt 25,13). Ježíš má na mysli den a hodinu naší smrti.

Nádherně to evangelium koresponduje s modlitbou, kterou jsme slyšeli v úvodu této bohoslužby: Bože, Ty vedeš úsilí věřících k společnému cíli; uč nás milovat, co přikazuješ, a toužit po tom, co slibuješ, aby uprostřed proměn tohoto světa naše srdce pevně přilnulo k tomu, v čem je pravá radost…[2]

[1] FRANKL, Viktor Emanuel. Psycholog prožívá koncentrační tábor. Karmelitánské nakladatelství : Kostelní Vydří 2006, s. 67.

[2] Misál na každý den liturgického roku, Karmelitánské nakladatelství : Kostelní Vydří 2003, s. 1460 (vstupní modlitba 21. neděle v mezidobí).