„Otče, přineste příště pokladničku!“ (homilie na 6. 2. 2011)

Anglický novinář udělal jednou poučný test. Koupil bochník chleba a na nejrušnějších křižovatkách ho nabízel kolemjdoucím za hodinu práce. A tady jsou výsledky: v německém Hamburku se mu vysmáli, v New Yorku ho zatkla policie, v Nigérii se mu nabídlo hodně lidí ochotných pracovat tři hodiny a v indickém Dillí se mu přihlásily stovky lidí, kteří byli ochotni pracovat za chleba celý den.[1]

Jeden kněz z Afriky vysvětloval, jak dopadla studie zaměřená na chudobu v jeho farnosti: „Lidé bydlí v chatrčích z trávy, nosí roztrhané šaty a jsou velmi chudí. Pitná voda stačí jen pro 30% obyvatel a vodou se šíří nakažlivé nemoci, jako je cholera a úplavice. Kvůli nedostatku jídla jí většina jen 1x denně. Hygienická zařízení jsou na ubohé úrovni, děti nemohou chodit do školy, chybí finance na základní školní pomůcky. Míra negramotnosti je obrovská…[2]

V jedné chudé farnosti na Jamajce se stalo, že při rozdávání jídla potřebným čekal v řadě také jeden chlapec. Když dostal svůj příděl, nesnědl ho, ale pečlivě zabalil do šátku. Na otázku misionáře, proč se nechoval jako ostatní, kteří se do jídla hned pustili, odpověděl: „Dnes je úterý, to je den, kdy jí moje sestra.“[3]

Všechny tyto tři události jsou z nedávné doby. Odehrály se v různých částech naší modré planety. Ve 21. století po Kristu.

Dnes jsem četl jednu starší recenzi na knihu „Bono o Bonovi“. Knížka vypráví o zpěvákovi irské rockové skupiny U2. Bono je křesťan a je ve světě známý mimo jiné svými aktivitami pro chudé lidi v Africe. „Volám na poplach, to je moje role,“ řekl Bono o sobě.

Možná se ptáte: Proč se Bono angažuje pro Afriku? O tom vypráví francouzský novinář M. Assayas, autor knihy „Bono o Bonovi“. Píše: „Jeden z důvodů, proč se Bono angažuje pro Afriku, jsem pochopil až při psaní této knihy. Ještě v polovině 19. století bylo Irsko poslední západní zemí, která trpěla hladomorem. Myslím, že pro Iry je to hluboce vnitřní pocit: Před sto padesáti lety jste nás nechali umírat hlady a nikdo na světě nehnul prstem. Nedělat nic pro Afriku by nebylo správné.“[4]

Nás je zde pár desítek. Nezachráníme všechny chudáky na světě, nenasytíme každého, kdo má hlad. Ale můžeme pomoci aspoň někomu.

Některým z Vás jsem vyprávěl, co jsem zažil v Rajnochovicích, ve farnosti, kde jsem žil tři roky. Jednou v září, na začátku školního roku, jsem přišel do třídy, kde sedělo asi 7 dětí – byli to páťáci, já jsem je učil náboženství. Pustil jsem jim jeden krátký film z dílny Papežských misijních děl o životě dětí v Bangladéši. Jen na okraj: Bangladéš je země v Asii, která sousedí s Indií a má okolo 140 milionů obyvatel.[5] Ve zmíněném filmu vystupovali také děti z České republiky, které malovaly různé obrázky, pohlednice, apod. a také vyráběly různé výrobky, které šly pak do prodeje. Výtěžek z toho všeho šel na podporu misie v Bangladéši. Některé české děti ve filmu mluvily ještě o jiných způsobech, jak šetří peníze pro děti v Bangladéši. Základ je to, že mají doma v kuchyni rodinnou pokladničku. Když jdou děti s maminkou nakupovat do obchodu, vidí, jaké sladkosti se tam nabízí. Děti ví, co jim chutná, ale mnohem víc sledují cenovky těch sladkostí. Své mamince říkají: „Maminko, nekupuj nám ty sladkosti. Raději ty ušetřené peníze dej doma do naší pokladničky, pak ty peníze pošleme dětem do Bangladéše.“ O tom tedy vyprávěl zmíněný film, který jsem pouštěl dětem v náboženství.

Po shlédnutí toho filmu mi jedno děvče řeklo: „Otče, přineste příště pokladničku!“ Přinesl jsem ji a děti tam dávaly peníze, které ušetřily za poslední týden. Tu pokladničku jsem do naší hodiny náboženství nosil celý školní rok. V červnu jsme na účet Papežských misijních děl poslali něco přes 10.000 Kč. Co dokáže skupinka sedmi dětí…

Co brání tomu, abychom v našich rodinách měli také takovou pokladničku? Čeho všeho se dokážeme dobrovolně vzdát ve prospěch těch, kteří ve srovnání s námi nemají nic? Bez čeho v životě se obejdeme?

Tuším, že Kristus se nás u posledního soudu bude každého jednotlivě ptát na to, co jsme udělali pro ty, kteří se mají hůře, než my. Byl to Ježíš, kdo řekl: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.[6]

Rád bych uzavřel modlitbou. Autorem je Jack Riemer… Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil hladomor, protože jsi nám dal zdroje, s nimiž můžeme nakrmit celý svět, pokud je budeme moudře využívat. Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil zoufalství, protože jsi nám dal moc, abychom odstranili chudobu a dali lidem naději, pokud budeme svou moc spravedlivě využívat. […] Proto se k tobě modlíme Bože, o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.[7]