„Když bude Bůh ve tvém životě na 1. místě, bude všechno ostatní ve tvém životě na svém místě.“

Každý školák ví, že Česko je podle státního zřízení republika. Republikou je také např. Francie, Itálie, nebo Bulharsko. Jinak je tomu ale např. ve Velké Británii. Občas zaslechneme o anglické královně. Velká Británie je podle státního zřízení království. Královstvím je ale také např. Norsko, Švédsko, anebo Nizozemí. Každé království má svého krále nebo královnu.

V Bibli slyšíme často o Božím království. Poncius Pilát se ptá Ježíše, jestli je Ježíš králem. A Kristus odpovídá: „Ano, já jsem král.“[1]

Ježíšovo království bychom ale na mapě světa hledali těžko. A Kristus to sám říká: „Moje království není z tohoto světa!“[2] 

Ježíš tedy králem je. A je dokonce Králem všech králů! Komu tedy Ježíš vládne?

Vzpomínám, jak nám kdysi ve škole dal jeden učitel úkol. Dostali jsme v hodině kus papíru a měli jsme napsat pořadí hodnot v našem životě. Přičemž: mohli jsme tam zařadit jednak klasické hodnoty, jako třeba zdraví, úspěch, vzdělání. Ale mohli jsme do toho žebříčku zařadit také třeba naše rodiče, nebo oblíbeného sportovce či zpěváka, apod. Už si nevzpomínám, co jsem tenkrát napsal, ale o pár roků později, když jsem četl Bibli, jsem narazil na tato slova: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a ze všech sil!“[3] A pak jsem jednou v kostele při mši svaté slyšel jiná slova z Bible. Byla to Ježíšova slova a Ježíš tam říkal: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“[4]

A tak mi došlo, že Ježíš – člověk i Bůh zároveň – chce, aby byl králem v mém životě. Bůh chce, aby On byl v mém životě na 1. místě. Ano: První místo v mém životě si chce rezervovat Bůh pro sebe!

Možná Vás napadá: Jak by měl vypadat žebříček hodnot v životě křesťana? Co by mělo být v životě křesťana na druhém, třetím, čtvrtém, a na dalších místech?

Jistě záleží, zda je křesťan člověkem žijícím v manželství, nebo zda je člověkem svobodným, nebo zda jde o kněze, řeholní sestru či podobně.

Všichni tito jmenovaní – každý křesťan –  by měl mít na prvním místě svého žebříčku Boha – tedy Boha samotného a svůj vztah k Němu.

Pokud budeme uvažovat o dalších místech, tak pro ženatého muže by měla být na 2. místě v tomto žebříčku jeho manželka. Pro vdanou ženu by měl být na 2. místě žebříčku její manžel.[5]

Třetí místo u křesťana žijícího v manželství by měly mít jeho děti. Čtvrté místo patří vlastním rodičům.

Je Ježíš v mém životě skutečně Králem? A pokud ne – kdo je na prvním místě onoho pomyslného žebříčku místo Boha? Není Ježíš v mém životě pouze nějakým sluhou, kterého volám, jen když mi teče do bot?

Otec arcibiskup Jan Graubner v jedné své katechezi píše:

Ještě jako farář jsem si povídal se snoubenci a položil jim otázku: „Co má být v životě na prvním místě?“ Když jsme přišli na to, že na první místo i pro snoubence patří Bůh, snoubenec se vzepřel a řekl: „To tedy ne. Já chci mít na prv­ním místě svou holku.“ Já na to: „Ty jí chceš vědomě ublížit?“ - „Tomu nerozu­mím,“ odpověděl. Teprve tehdy začala vážnější debata. Řekl jsem mu: „Ty si ji tedy dáš na božské místo. Uděláš z ní Boha, ale ona je přesto jen člověk, i když má všechna P a je ve všem NEJ. Ty od ní čekáš, že je Bohem, ale ona tě musí zklamat, protože není Bůh. Ona je jenom člověk, i když tak úžasně dobrý a hodný. Budeš z ní zklamaný a ona bude nešťastná z toho, že tě zklamala. Celé toto zklamání si ale připravíš sám tím, že ji postavíš na místo, na které nepatří.“ Do té chvíle jsme totiž hovořili o Bohu jako o první příčině všeho, o Bohu stvořiteli, o tom, že Bůh je svr­chovaným Pánem a spravedlivým soudcem. To se však netýkalo jejich osobního vztahu. Uznávali, že se na ně Bůh dívá. Uznávali, že mají dobře žít, aby s nimi byl Bůh spokojený, aby jim žehnal a pomáhal, aby byli zdraví a šťastní. Teprve, když jsme hovořili o tom, že Bůh je láska, začali pochybovat o správnosti křes­ťanské hierarchie hodnot. Když dám ve svém životě na první místo lásku k Lásce (s vel­kým L), k lásce absolutní, tak nemohu ublížit milovanému partnerovi. Tito snou­benci uznávali, že kněz nebo řeholnice by měli mít ve svém životě na prvním místě Boha, ale o sobě si to nemysleli. Řeholnice nebo kněží se přece zasvětili, zasnoubili s Bohem, ale oni se chtějí zasnoubit mezi sebou. Postupně pochopili, že lidská láska má své meze, že prostě není dokonalá.[6]

Tolik otec arcibiskup.

Sv. Augustin jednou řekl: „Když bude Bůh ve tvém životě na 1. místě, bude všechno ostatní ve tvém životě na svém místě.“

Pane, staň se králem i mého života!