„A neuveď nás v pokušení...“

V Africe je většina lidí velmi chudá. Ve velkém městě Abidžanu žije mnoho opuštěných dětí. Jejich rodiče sami nemají nic, nemohou je živit. A tak musejí žebrat nebo krást.

V roce 1960 se začal mladý francouzský kněz, otec Martin, o tyto děti starat. Najal pro ně dům, který mladí lidé brzy pojmenovali „náš domov“.

Jednou přivedli chlapci k otci Martinovi nového kamaráda. Přišel z jedné tlupy kapesních zlodějů. Příští den přinesl nějaký muž pro nového chlapce dvacet marek. Byl to jeho podíl na poslední společné krádeži.

Chlapec chtěl peníze ihned strčit do kapsy. Pak se ale sám sebe zeptal, jestli udělal správně. Šel k Pavlovi, vedoucímu chlapců v domově.

„Jsou to špinavé peníze,“ řekl Pavel, „nesmíš si je nechat.“

Zavolal si ostatní a zeptal se jich, co by se mělo s těmi dvaceti markami udělat.

Jeden radil: „Půjdeme na fotbal.“

Druzí chtěli jít raději do kina.

Pavel namítl: „Ale peníze nám nepatří.“

„Vrátíme je majiteli!“ zavolal jeden. Toho ale neznali.

Pavel rozhodl: „Jsou to ukradené peníze. Říkám vám, že jsou to špinavé peníze. Zničíme je.“

Všichni souhlasili. Pavel přinesl zápalky a bankovku zapálil.

Když to otec Martin slyšel, pomyslel si: „Nemám ani zbytečných pět marek navíc, abych pro něj koupil matraci na spaní.“

Druhý den přišel docela nečekaně dar pět set marek. Děti v tom viděly odměnu za to, že odolaly pokušení strčit si špinavé peníze do kapsy.

Pro větší chlapce našel otec Martin brzy práci. Když mu jeden z nich přinesl svůj první plat, prohlásil hrdě: „To jsou čisté peníze!“[1]

Tolik příběh spisovatele Pierra Lefèvra.

„Neuveď nás v pokušení“ - to je poslední ze sedmi proseb, kterou říkáme v modlitbě „Otče náš“. Co to vlastně znamená „neuveď nás v pokušení“? Znamená to: Bože, podepři naši slabost, abychom nepodlehli zlu, které nám hrozí.[2]

Je to zvláštní: my v každém „Otče náši“ prosíme Boha, aby nás neuváděl do pokušení, ale jak často se do pokušení uvádíme sami!

Tak tedy: Jak se varovat pokušení a tedy příležitosti ke hříchu?

Vzpomínám na jednoho člověka, který přišel s tím, že má problém se sledováním věcí, které by křesťan neměl vidět. A tak jsme přemýšleli, jak z toho ven.

Došli jsme také k následujícímu: Když se budu chtít dívat na televizi, tak nejprve vezmu do ruky televizní program a podívám se, jaké tam jsou pořady - jestli je tam něco hodnotného. Pokud ano, rozvrhnu si čas tak, abych nezanedbal své povinnosti a na zvolené pořady v televizi se v danou dobu podívám. Jakmile však vybraný film nebo pořad skončí, tak televizi vypínám. Vyhýbám se tak možnosti mrhat drahocenným časem. Zároveň se varuji vidět něco, co není dobré.

A podobně to platí v práci s internetem. Než kliknu na ikonu internetu, musím mít jasno: co na internetu chci sledovat, zjistit a vyřídit. Tak např.: Mrknu se na předpověď počasí, napíšu e-mail kamarádovi a zjistím si vlakový spoj. Ihned poté opouštím internet.

„Kdo si zahrává s nebezpečím, nakonec v něm zahyne,“ píše moudrý Sírachovec na stránkách Bible (Sir 3,26).

Pokud vím, že jakmile se setkám s tou a tou kamarádkou, tak moje řeč nakonec sklouzne k pomlouvání, tak je to signál k tomu, abych se s tou kamarádkou buď přestal scházet anebo abych s touto svou slabostí skutečně začal něco dělat.

A podobně to platí v ostatních oblastech života.

Dobrý Bože, nauč mě Tobě důvěřovat,

neuveď mě v pokušení,

dej, ať se sám dobrovolně nevystavuji pokušením

a dej, ať v každé zkoušce obstojím.

Prosím, daruj mi vděčnost a pokoru. Amen.