Předurčení

„Předurčení“ – to je název celovečerního filmu, který líčí příběh jedenáctiletého chlapce Aljoši Sněgireva. Aljoša vyrostl v dětském domově a na rodiče, které ztratil za války, se nepamatuje. Od dětství projevoval lásku a nadání k hudbě. Hrál výborně na klavír a jeho velikým snem bylo věnovat se hudbě úplně. Při symfonickém koncertě v nedalekém městečku se seznámil s význačným moskevským dirigentem Dobryninem, který – když poznal Aljošovo nevšední nadání – rozhodl se vzít chlapce do Moskvy a umožnit mu studium na hudební škole, kterou navštěvuje i jeho syn Boris.[1]

„Chlapci se rychle spřátelili, ale jejich přátelství bylo brzy podrobeno zkoušce. Aljošův rychlý vzestup a úspěchy vzbudily v rozmazleném a ješitném Borisovi žárlivost, která stále vzrůstala. Když se pak dověděl, že klavírní koncert o výročním školním koncertě bude podle rozhodnutí profesora Nikolského hrát Aljoša a ne on, byl na něho hrubý a urazil ho. Aljoša se rozhodl nevrátit se už k Dobryninovým a rozběhl se k profesorovi Nikolskému. Dobrynin se ještě téhož dne dověděl, co se stalo a synovo jednání přísně odsoudil. Koncert přinesl Aljošovi velký úspěch, ze kterého se radovali Dobrynin, profesor Nikolskij i Borja, který musil uznat, že Aljoša hrál lépe než on a že mu ublížil.“[2]

Předurčení… O předurčení (neboli predestinaci) hovořilo dnešní druhé čtení (Řím 8,28-30). Když nahlédneme do slovníků, můžeme tam nalézt, že termín předurčení „označuje Bohem od věků určený plán spásy [tedy záchrany] každého člověka.“[3] Výraz předurčení je vypůjčen z Bible, z Nového zákona.[4] V 1Tim 2,4-6 čteme, že Bůh „chce, aby všichni lidé byli spaseni.“ „Člověk však je svobodný a může se protivit Božímu plánu spásy.“[5]

Jedna žena položila skrze internetovou stránku www.vira.cz následující dotaz… „Predestinace – předurčení, nebo milující Bůh?“ [6] „Jak může milující Bůh stvořit svoje děti, když ví, že některé z nich budou navěky zatracené? Když už vím, že nebudou zachráněné, tak proč je tvořit? Když pak budou jen trpět?“[7]

Člověk, který na zmíněnou otázku odpovídal, napsal:

„Dobrý den, díky za Váš dotaz. Pokusím se napovědět alespoň trochu - ono jde hodně o postoj našeho srdce, takže občas argumenty nepomáhají.

Nedovedu si představit lásku, která by nutila. Miluji tě, proto budeš šťastný […]. Bůh miluje člověka jinak. Miluje ho a chce, aby se pro lásku k němu sám rozhodl, chce, aby sám pochopil, že u Boha mu bude dobře. Miluje dokonce člověka tak, že mu dává možnost říci: Ne, Bože, s tebou nechci mít nic společného. To je situace, kterou sama popisujete jako zatracení: je to ve skutečnosti člověk, který odmítne Boží nabídku - a trpí…“[8]

Kdesi jsem četl myšlenku, že „Bůh do pekla nikoho neposílá, do pekla chodí lidé dobrovolně sami.“

Před pár dny jsem četl článek o výhře českého sportovce, squashisty Jana Koukala. Na jednom místě v tom článku Jan Koukal říká: Co bych neudělal pro vítězství?[9]

A tak: jestliže nám křesťanům jde o nebe – o nepředstavitelné štěstí s Bohem bez konce – co bychom pro získání nebe neudělali?

Soudný sportovec uzpůsobí svoji životosprávu, trénink, a vše ostatní tak, aby mohl dosáhnout co nejlepšího úspěchu.

Rozumný křesťan uzpůsobí svůj život tak, aby se nemusel bát smrti a pekla a aby se mohl těšit na setkání s Bohem:o)