Druhý poločas

Vzal jsem si sem dnes tuto královskou korunu a žezlo. Nejsou moje, nepatří mi, ale dostal jsem je na určitý čas. Jde o putovní korunu a putovní žezlo. Když mne otec arcibiskup Jan Graubner poslal do této farnosti, tak mi zároveň svěřil starost o mládež v děkanátu Uherské Hradiště. Tento děkanát se skládá z 25 farností. No, a mladí tohoto děkanátu mě krátce poté, co jsem se sem přestěhoval, pasovali na svého krále a odevzdali mi tuto korunu a žezlo. Šlo víc o legraci, než o vážné věci. Navíc si přeji, aby králem všech mladých byl král všech králů… ten, jehož dnes slavíme při této Slavnosti Ježíše Krista Krále.

Když jsem byl s mládeží v létě ve Španělsku, na setkání mladých s Benediktem XVI., část programů probíhala v Českém národním centru. Byla to klimatizovaná hala, do které se vešly asi 4.000 lidí. Tam probíhaly české mše svaté, setkání s našimi otci biskupy, diskusní skupinky, atd. Během onoho setkání se na pódiu vystřídala pěkná řádka zajímavých lidí. Jednou se tam objevil jeden mladý kluk, který se představil a začal vyprávět o svém vztahu s Bohem. Prvně mluvil o své sportovní kariéře vrcholového atleta. Pak vyprávěl o svých nevěřících kamarádech… A v závěru svého výstupu řekl myšlenku, kterou jsem si i zapsal. Řekl: „Bůh chce mít v každé partě, ano - i v každé firmě - věřícího člověka.“

Někdo snad řekne: A proč? Co by tam ten věřící měl jako dělat? O tom ten kluk také mluvil. Řekl, že s kamarády v atletickém klubu dělal všechno, jako oni… všechno až do hříchu. Tedy: cokoli, co by se Bohu nemuselo líbit, do toho nešel. Na hříších odmítal mít účast.

A vzpomenu ještě jiného mladého věřícího kluka. Ten mi zas vyprávěl, jak v jednom fotbalovém klubu hrával fotbal. Zápasy se hrávaly výhradně v neděli dopoledne, v čase mše svaté. Tento kluk měl dohodu s trenérem, že může přijít vždy až na druhý poločas - tedy po skončení nedělní mše svaté. Svým příkladem tak ostatní upozorňoval na správné pořadí hodnot.

Křesťan má přinášet Boha do každého prostředí. Tak, aby - jak jsme slyšeli v dnešním druhém čtení - „aby byl Bůh […] ve všem.“ (1Kor 15,28)

Oba ti mladí kluci jinými slovy usilovali o to, aby Kristus byl králem jejich života. Každý z nich přináší Boha do prostředí, v němž žije. A o to jde.

Oba ti mladí naplňují to, k čemu nás vyzývají závěry II. vatikánského koncilu - a sice že laici mají, i spojenými silami, „ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu.“[1]

Současný papež Benedikt XVI. asi před čtyřmi lety řekl: „Ježíš přišel, aby nám řekl, že nás všecky chce mít v ráji a že peklo, o kterém se dnes jen málo hovoří, existuje a že je věčné pro všechny, kdo uzavírají svá srdce jeho lásce.“[2]

Víte - myslím, že to víme všichni:o) - Vám i mně má jít o to, aby okruh Ježíšových přátel byl větší a větší. Tedy: aby církev rostla. A každý k tomu má využít dary, kterými ho Bůh obdařil.

Kdysi otec arcibiskup řekl: „Kdyby každý věřící věnoval své farnosti jednu hodinu svého času týdně - jak moc by se naše farnosti proměnily!“ Tou jednou hodinou se samozřejmě nemyslí doba, kterou strávíme při nedělní mši svaté v kostele. Zkusme přemýšlet, co můžeme farnosti nabídnout!

Včera jsem se setkal s mladými našeho děkanátu v Kunovicích. Mají tam také farní kostel sv. Petra a Pavla:o) Měli jsme mši svatou - tzv. „Studentskou“, pak jsme šli na Domeček (jak tomu místní říkají) a pokračoval další program. Byl čas na zábavu, občerstvení, ale i na přemýšlení. V jedné skupince tam dvě děvčata vyprávěla o tom, jak u nich došlo k jistému převratu… Od toho, že „musí chodit do kostela“, protože je k tomu pobízeli rodiče k tomu, že se tam rozhodly přicházet rády… Jak k tomu došlo? Začaly zpívat ve schóle. Přestaly být těmi, kteří „se vezou“, nabídli farnosti to, co umí a přišlo něco nečekaného… objevily krásu života s Bohem… jiný rozměr své víry.

Uvažujeme dnes o Kristu Králi. V jistém smyslu může být ale králem každý z nás. Svatý biskup Ambrož, který zemřel r. 397, píše: „Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“[3]

Takže: Dobré kralování!